Běžec svému lesu.

21. června 2016 v 22:39 | Adrian Waterfall |  Střípky veršů.
S rytmickým oddechováním
míjím černou kočku a ona míjí mě.
Snad mě jen kvůli běhání
ta svůdná šelma neprokleje.

Sytě oranžový měsíc.
Tak nepřirozený evokuje představy.
Nořím se do vždy jiné směsi
probíhám tělesnem i láskami.

Spatřím strom a přemýšlím,
proč zrovna k němu se tak vážu.
Na mé vzpomínky je skrýší
a já zas mu něco vzkážu.

Lehnu si do vysoké trávy.
Je mi jedno, že se běhá v kuse.
My nebudeme nikdy zdrávi
po mechanickém klusu.

Být v noci v temném lese
připomíná první soulož vjemem
Já i les se třesem'
i když se milujeme.

Poslední úsek je ten nejtemnější,
nasávám vzduch do průdušek.
Po dnešku však lesu vděčím
- dal na cestu tisíc světlušek.
 

Důvod nepřítomnosti: zaspal.

13. června 2016 v 2:43 | Adam |  Střípky veršů.
Endorfin nahradil nikotin
cigarety zase běh
veškerý smutek vypotím
než mi dojde dech.

Nepracuji příliš
a ani nestuduji moc
však na tu mojí píli
je stejně krátká každá noc.

Cítím se silný,
ale nejsem ani trochu.
Život není jako filmy
Bohužel, díky bohu.

Dřív jsem rád psal,
teď už to nesvedu.
Adam totiž zaspal
úplně každou neplechu.

Nestabilita paměti.

7. ledna 2016 v 19:20 | Adrian Waterfall |  Střípky veršů.
Představ si:

altánek mezi stromy
vysokou trávu
hřejivé slunce
rozkvetlé trní
nevinnou pěšinku
a lásku.

Vzpomeň si:

jak si se cítila
komu si věřila
pro co jsi žila
dokud můžeš...
 


Konečnost chvil.

7. ledna 2016 v 13:26 | Adrian Waterfall |  Střípky veršů.
Pamatuju si je všechny.
Možná proto, že těch nocí bylo pár.
Přesto bych jednu z nich obětoval
ale ne víc
a místo lásky a spánku - dvou nejkrásnějších věcí
bych jen nasával vůni momentu
hloubku existence
podstatu života
nehledě na konečnost chvil
a ryl si do paměti každý detail
našich těl
místnosti
zvuků za oknem v přízemí.
Dal bych celé svoje stáří
za možnost navždy žít v jedné noci
vedle tebe
v době lásky.

- ach -

Mění se snad moje řádky
v patetické snění?

...

Tohle ale není báseň o lásce.
Je to báseň o
zoufalosti
a taky utrpení.
O akutní potřebě existovat v minulosti.

Tak jako ona.

12. září 2015 v 11:06 | Adam |  Střípky veršů.
Jedna starší vyhrabaná básnička..

Byl pramen v horách prastarý,
co nejčištší z něj tekla voda.
Ten pramen léčil jako rozmarýn,
ach ten pramen léčil jako ona.

Byla růže, co kvetla, jak krásný den
kvetla, jakoby byla všude doma.
Voněla tak, jak voní krásný sen,
ach voněla tak, jako voní i ona.

Byla plamenná hvězda na nebi,
co hřála víc, než kabát z rouna.
Hřála tak, jak hřeje slunce nad stepí
ach hřála tak, jako hřeje i ona.

Byl měsíc, co visel pod hvězdou,
každý ten měsíc v noci zkoumal.
Smál se jakoby šel cestou necestou,
ach ten měsíc se smál tak jako ona.