Duben 2010

Zaříkávadlo

29. dubna 2010 v 14:41 | Shiro |  Střípky veršů.
Tohle mne napadlo, ani už nevím kdy. Je to jen kratičká básnička která se dá použít jako kouzelná formule když chcete něco schovat :-).

Na dlouho či o dost víc
Nespatřím tvůj rub či líc

Hádanka

29. dubna 2010 v 14:38 | Shiro |  Střípky veršů.
Uhádneš ty, kdo já jsem?
Možná ti napovím - Bude to báseň

Celý svůj život musím stát
Na čtyřech nohách dřevěných
Kdo osedlá mne, nezeptá se.
nezná problémů mých.

Stále nevíš?
či nepovíš?
Teď už to půjde hladce
Jak náklad na závěsné kladce…

Na bratru mém se jí.
Na sestře mé se leží,
Teď už snad každý ví
O koho že tu běží…

Básnička o ničem.

20. dubna 2010 v 14:59 | Shiro |  Střípky veršů.
Když nevíš o čem psát
Když každý téma už si napsal
Nemusíš nutně chodit spát
svůj život jiným sférám dát
Vždycky je něco co si nepsal.

Tak třeba já píšu právě
O tom jak tak nějak není co psát
Využívám svůj typ rýmů hravě.
Jak vulgarismů na moravě
Tak mě nech dál hrát.

Jsem doslova fascinován
Tím o čem všichni píšou
Každý umělec je oslavován
A po neprávu oceňován
Boha nechají a nulu do paměti v píšou.

Nesnaž se rozumět tomu co říkám
Vlastně vtom není smysl
Tvá snaha nevedla by nikam
Nerozumíš mým technikám
Pro tebe je to jen výmysl.

Ožrala.

20. dubna 2010 v 14:41 | Shiro |  Povídkaření.
Nevěřili mu. Nebylo se čemu divit, John byl známá firma - věčný ožrala co nemá vychování.
Nebyl ve vesnici nikdo kdo by vám oněm řekl něco víc, snad jen jeho sestra co žila v zahraničí, od té doby co od něj mohla utéct. John měl kdysi i příjmení které ale sám pod každodenní záplavou alkoholu zapomněl.
Byl tehdy deštivý den, který v onu dobu nebyl žádnou vzácností. John šel z hospody do jiné, kde měl ale alespoň dovoleno přespat. Měl v sobě již hodně alkoholu a celý svět se mu zdál veselejší a tak když uviděl v Bakerově domě rudou zář pod vidinou oslavy rozrazil dveře a vstoupil. Snad vlivem lihu v jeho žilách, či jeho nepříliš vysokou inteligencí mu prázdnost domu nepřipadala zvláštní. Zvláštní mu nepřipadala ani náhlá tma která zahalila vstupní halu. Kolísavým krokem se přesouval do obývacího pokoje podle vnitřního kompasu z dob jeho mládí kdy zde trávil sobotní večery spolu s rodiči. Nádherný, uklizený pokoj se sedací soupravou z černé kůže a dřevěnou skříní s křišťálovými poháry, byl prázdný stejně jako předsíň. John zakopl o perský koberec a jako střela vletěl přímo do broušeným sklem vykládané skříně. Stačil pronést jen: "kur.." a upadl do temnoty.

Když se probral, byla ještě tma. Neměl ponětí kolik je hodin, protože své stříbrné hodinky prodal před pěti lety výměnou za nocleh a pití na pár dnů. V hlavě vybíral vhodné slovo které by vystihlo jeho situaci, když s hlavou od krve ležel uprostřed střepů. Jeho omezený slovník si vybavil jeho oblíbenou soustavu písmenek a tak řekl: "kurva". S pocitem dobře vykonané práce, jenž může dát pouze pronesení vulgarismu za takové situace, vstal a se silnou kocovinou, na kterou byl ale zvyklý, udělal pár kroků načež se svalil do sedací soupravy a zbarvil jí do ruda. Teprve teď si začal uvědomovat, kde je, co tu dělá, proč sem šel a taky ho napadly otázky: proč najednou byla tma, proč zakopl o koberec, proč se musel trefit do jediné skříně v místnosti a proč ho do hajzlu tak strašně bolí hlava!
Namáhavě vstal, popošel pár kroků a zmáčkl vypínač v domnění že ho oslní záře nádherného lustru kterým se Bakerovi pyšnili. Když se nic nestalo zmocnila se ho poprvé za ten večer hrůza. I když byl víceméně zvyklý chodit v noci prázdnými uličkami či spát sám v lese, odjakživa nenáviděl tmu, měl z ní přímo panický strach. Chtěl odejít z místnosti když zjistil nárazem do nosu že dveře sou zavřené. Přeběhl mu mráz po zádech, on ty dveře nezavíral, zatáhl za kliku a zjistil že jsou zamčené. Vztekle do nich kopl a okamžitě sykl:"kurva" protože mu z hlavy opět začala téct krev a měl pocit že si urazil palec. Otočil se a hledal nový východ. Bakerovi jako jediná rodina ve městě měla dům postavený ve zvláštním stylu, John ho nijak zvlášť nerozeznával, ale musel by být slepý kdyby neviděl okna umístěna dva metry nad zemí. Uchechtl se. Bylo to tak absurdní že tomu nechtěl věřit. Opět popošel pár metrů směrem k druhé straně místnosti tápajíce před sebou rukama. Po několika krocích zakopl a spadl na zem, když se rozkoukal, zjistil že hledí do očí panu Bakerovi, tedy tomu co zněj zbylo. Jeden oční důlek prázdný, v druhém výraz čistého děsu. Bez uší a bez rtů, na těle bylo více krve než kůže. John začal křičet. Křičel jako děcko když se praští do hlavy, a vůbec se za to nestyděl. Po pár minutách se uklidnil a posadil. Dal si poctivou facku, za ní další a pak znova. Fackoval se až měl tváře do krve a křičel na sebe "vzbuď se!". Uslyšel za sebou šramot a bleskově se otočil, VĚDĚL že tam něco je a proklínal svou bezmoc a svůj lidský zrak že neprohlédl ani pár metrů tmy. To něco se blížilo. John se vztyčil do své robustní výšky připraven na souboj s ďáblem. Když tu se rozsvítila baterka a John uviděl tvář policejního inspektora, který sem byl prý povolán kvůli křiku jenž slyšeli sousedé. Johnovi se rozlil po tváři výraz čité radosti a začal mluvit páté přes deváté: "No to sem rád, že vás vidim inšpektore, nevěřil byste co sem zažil. Jdu si od Tří Vepřů a vidim světlo, řeknu si že to je asi ňáká oslava a že tam nemůžu chybět. Když sem sem vlít byla tu najednou tma jak v ranci a pak už si toho moc nepamatuju. Málem bych zapomněl" John se rozpačitě zamračil "támhle leži Baker a v dost špatný podobě musim konstatovat" Inspektor otočil baterku směrem který naznačil John a pronesl vybranou hlášku z jeho slovníku. Vytáhl pouta a Johna rychlým hmatem spoutal. Marně se ho John snažil přesvědčit že stím nemá co dočinění. Jeho zranění bylo přisuzováno obraně pana Bakera a to že byl nalitý mu taky na věrohodnosti nepřidalo.
John už pak nikdy nepil. Byl odsouzen na 20let za brutální vraždu. Nebylo večera kdy se mu nevybavovalo to co viděl a nebylo dne kdyby se nebál večera. To co se tam skutečně stalo, nikdo neví a jeho verzi nikdo nevěřil.

Tanec

10. dubna 2010 v 22:04 | Shiro |  Střípky veršů.
Připišme nedostatek smyslu pozdním hodinám večerním.

Tanec je bez hádání
Umění jako žádné jiné
Co smutek zahání..
A je tak vlastně jediné

Neboť tvoření věcí jiných
Je lemováno bolestí
Ať už malířů pilných,
či básníků strasti.

Pronikl do každého kraje
Skrze všechny doby
Do pekla i ráje
Bohatství i chudoby.

Když tančí pár
Roj kolem létá jisker
Pohyb je pro nás dar
prostoupí do našich niter.

Vysvětluje to i chemie
Kdy do nás proudí látky
Svíjejíc se jak zmije
Rovnou do oprátky.

Proč?

8. dubna 2010 v 17:36 | Shiro |  Střípky veršů.
Proč někdy jde vše po másle?
A jindy jako kartáč drhne
Proč jedny hvězdy jsou jak zhaslé?
A jiné svítí do dále..

Proč pýcha předchází pád?
A přitom tak vysoko je
Proč někoho nikdo nemá rád?
A druhého každý miluje.

Proč pro dobrotu na žebrotu?
A hněvem směrem k výšinám
Proč někdo skončí na potratu?
A jiný dlouhý život má.

Proč vrah vždycky má čím zabít?
A druhý neví jak má pomoct
Proč jemu stačí znovu nabít?
A on nezastaví ani nemoc.

Proč spravedlnosti je tak málo?
A všeho jiného jsme přejedlí
Proč bohům by to práci dalo?
Vždyť jistě by to svedli.

Aktualně

7. dubna 2010 v 22:01 | Shiro |  Sekretariát márnice.
Je mi to trapný, ale pořád žádná básnička, ani jinej článek. Blok? Bohužel spíš lenost. Zítra se dokopu, slibuju ! :-) 

I kdybych měl napsat o obědě.