na Blog.cz

Mokrá tráva, chladná zem.

Černé nebe bez mraků.

Mlčky hledím vzhůru jen

do říše bájných draků.

Prastaří tam hvězdní obři

a tajemná tam tělesa,

stovky jiných ras a typů

- to vše jsou naše nebesa.

Na okenním rámu,

na židli s hrdlem v provaze,

strnule jen hledí do zdi

a hledá pravdu v povaze.

K životu co nezná směr,

on připoután je řetězem.

Vláčen bez ustání je

a tváří drhne prašnou zem.

Přes slzy jeho ztratil zrak

a světlo žádné nevidí.

Z radosti jen málo k strasti

a tak nikdo se mu nediví.

Pod únosné hlubiny,

každý někdy jednou klesne.

Však pouze blázen hloupý,

tam naposledy hlesne.

Dokud aspoň jeden důvod

Na svých nohou bude stát

Já budu razit cestu vpřed

A bláznivě se smát.

Správný je ten, kdo dělá jen

Co správné je a o nic víc

Kdo nehledá názorů druhých

A přece jim občas vyjde vstříc.

Zemřít z vlastní blbosti,

Či schovávat se před smrtí?

Já radši budu věčně s těmi,

Co zemřou a pak jsou hrdí.

Zemřu za svůj ideál,

Či klidně názor prostý jen

Důvodu spousta, hlavní je

Že zemřít čestně je můj sen.

Znamená-li dospělost,

Že i tento důvod časem padne

Já radši budu dítětem,

Co ve svém těle časem zchřadne.

Paranormální jevy. Dalo by se o nich mluvit celé dny a možná i roky,pokud natrefíte na někoho koho to přitahuje alespoň z poloviny tak jako mne. Nedá se říct že když spadne kniha z knihovny, že bych běžel pro svěcenou vodu, ale kdyby spadla celá ta knihovna tak to už asi kreslím obranný kruh. Je to tak se vším, jakmile se cokoli přehoupne přes hranici "náhody" do hlubokých vod "co to sakra bylo" začínáme se bát. Začínáme ztrácet kontrolu, ale tenhle článek není o strachu, je o paranormálních jevech. "Paranormální", nejsem sice jazykový expert ale snadno poznám že se jedná o dvě slova, pravděpodobně "para" a "normální". Podle souvislostí předpokládám že "para" je synonymum (alespoň v tomto případě) pro "ne". Neboli paranormální jevy, jsou nenormální jevy, nenormální úkazy. Čili po lopatě, cokoli co není na denním řádu věcí. Nejvíce jsou asi tyto jevy spojovány s duchy a s UFO. Kdybych měl honem rychle říct, v co jsem ochotný věřit, bez váhání bych řekl duchy, protože zkrátka a dobře, zelení mužíčci, ať už s talířem nebo bez, nejsou žádná velká výzva. Risknu to a nazvu sám sebe spisovatelem (volbu adjektiva nechám na vás) a jakožto spisovatel mám fantasii. Fantasii která představy o zbloudilých duších krmí k prasknutí. Proto se mi stává že bedlivě sleduji stíny a čekám na sebemenší pohnutí, stejně tak u záclon nebo u listů. Když vám řeknu: "je přímo za vámi" Dokážete se neotočit? Co když tam vážně je? Otočte se, nebojte, článek vám neuteče. Já se už otočil hodněkrát. Už zase dáváte pozor? Fajn. Asi každý občas zažije něco, řekněme, lehce nenormálního. Přisuzujeme to únavě, nepozornosti a nebo jen té fantasii. Dveře skřípou a já už musím jít. Nemám už čas, bojím se. Ohlížím se a něco vidím. Jestli jste se prokousali nesouvisejícími větami až sem, utečte. Namalujte křídou kruh a schovejte se, protože já to nestihl. Já ne.

Chytil jsem jednu nitku mých myšlenek a zbásnil jí.

V prachu, v hlíně šlépěje

Ozvěna snad našich kroků

Bojíme se zkoumat dál

Co stalo se během těch roků.

Stíny naší minulosti

Nenechají v klidu spát

A stíny našich činů

nás budou jenom věčně s(r)át.

Řešení je tam,

kde často není nic

Schovává se před těmi,

co znají rub i líc...

Když pochmurnost si přátel pozve

A s tmou a deštěm začnou hrát

Na tenké struny všech těch smutných

A nic než smrt jim nechtěj dát.