Červen 2011

Studánka

16. června 2011 v 21:03 | Shiro |  Povídkaření.
Zapraskání. Drobný ptáček se v náhle panice a touze zachránit svůj bezvýznamný život vznesl z větve neduživého stromku. Byl tak drobný že mu stačilo jen pár máchnutí křidýlek a letěl celé desítky metrů. Vyletěl až nad koruny statných stromů a ostré letní slunce mu začalo pražit do červenohnědých křidýlek. Ačkoli jsou ptáci spojování se svobodou, jen těžko bychom mohli od nepatrných hlaviček očekávat komplikované myšlenkové pochody, a proto stačilo ptáčkovi okem zachytit nachovou bobulku na vzrostlém stromku a rázem zapomněl na svůj zbytečný úprk. Snesl se na zkroucenou větev a když jeho maličké tělíčko dosedlo na ztrouchnivělou větev, způsobilo nepatrný impuls díky kterému se uschlý lístek utrhl z vlásku na kterém visel a začal v krouživých pohybech padat. Snad dílem jeho váhy, snad lehkým větrem od země, padal lístek strašlivě dlouho. A přece se seschlý list nakonec dotkl hladiny studánky, co stála v lese po stovky let. Byla kruhová, obklopena kameny neuvěřitelných barev a tvarů a obpletená kořeny nejstarších stromů. Její voda jakoby měnila barvu každou vteřinou, chvíli se zdála průhledná a za okamžik byla kalná jako blátivé jezero. Studánku nikdy nespatřilo oko člověka, natož aby se v ní snad smočil. Zvířata jí přehlížela, či neviděla, na to odpověď neznám, ale zato vím že rostliny s ní byly jako jediné, v přátelském vztahu. Studánka přijímala jejich seschlé listy a opět jim vracela barvu, kořeny které sály její vodu byly mohutnější než všechny jiné a stromy které skrz ně vodu pily, se dožívaly neuvěřitelných let. Nejstarší strom, ten na kterém rostl nachový plod, měl jeden z kořenů až na dně studánky. Kořen se líně obtáčel kolem zářivého předmětu. Nevím co se skrývá desítky metrů pod hladinou, ale vím že to tam zůstane navždy.