Prosinec 2011

Samorost.

29. prosince 2011 v 11:19 | Shiro |  Střípky veršů.
Následující verše nejsou mířeny na nikoho konkrétního, leč spatříte-li se v nich, spáchejte prosím co nejrychleji sebevraždu ve jménu vyššího dobra.

Proklet tím že vidím chyby,
hloupost, směšnost ostatních.
Všechny tyhle velký ryby
a pýchu co chce zůstat v nich.

Prosím, klekám, žadoním,
hoď si provaz, dej si prášek.
Není to tebou, je to tím,
že svět tě nechce, bez urážek.

Jsi chudák, já vím, já poslouchal,
však duchem ty jsi chudý.
Cos chtěl, tys vždycky vybouchal,
jak dítě co je vzteky rudý.

S radostí dal bych ti mozek,
bys viděl svojí ubohost.
Jen žij si dál ve světě trosek,
jsi ztrouchnivělý samorost.

Chomáč poezie.

20. prosince 2011 v 23:03 | Shiro |  Střípky veršů.
Pár rýmů tlejících na umolousaných papírech:

Života poutník.
Po cestě jdu, kamenné,
v zimě té a šeru.
O slunce se plamenné,
den co den já peru.

Před a po.
Vůně trávy rostoucí
a šelest listů z lesa.
To ráj náš jistě budoucí
a z karet všechna esa.

Sežehlé to lány země
a doutnající stromy.
Co dříve zkázy bylo sémě,
dnes tančí mezi domy.

Stále.

12. prosince 2011 v 18:53 | Shiro |  Střípky veršů.
Život můj, stále víc,
jak rychlý šíp se zdá.
Stále se smějíc, stále sníc,
mě můžeš vidět stát.

Stále žádné hranice,
já nepostavil kolem.
Stále mne baví nejvíce,
být schovaný pod stolem.

Stále nosím úsměv,
když sténat bych měl,
Stále vím jak vkusně,
nad životem jsem bděl.

Stále beru lehkovážně,
sebevětší strasti.
Stále chovám jisté vášně,
k životu - té slasti.

S tebou mrznu, čili jsem.

7. prosince 2011 v 16:17 | Shiro |  Střípky veršů.
S tebou mrznu, čili jsem,
a to mne zevnitř hřeje.
Každý den je krásný sen,
co víc si básník přeje.

Vinu tě k sobě,
co vteřinu blíž a blíž.
I v oranžové době,
ty v očích mých se skvíš.

Dotek rtů a přivření očí,
to jiný svět i vesmír, čas.
Jiný je, ale stejně se točí,
pod tíhou světa krás.

Závist, úvaha.

4. prosince 2011 v 10:00 | Shiro |  Mám pocit že...
Závidíme. A kdo říká že ne, ten závidí za dva. Závist je poměrně zajímavá lidská emoce, která se navíc u každého projevuje asi trochu jinak. Jsou tací, co se na oběť své závisti snaží zapomenout, tlačí to co nejhlouběji do sebe. A přece to občas vystoupí napovrch, jako každý lidský cit. A pak je tu nemálo těch co v závisti, která se přátelí s nenávistí, udělají všemožné razantní kroky jak svou oběť připravit o tu danou výhodu, jež je s každým ránem irituje.
Nemám pochopení pro lidi, co jsou schopni užírat se třeba i jen tím, že daná osoba má něco lepšího než oni.
Držíme se zatím, samozřejmě, na půdě materialismu. Něco jiného už je, pokud například rozvedená žena, co navíc i ztratila zaměstnání (a věřte, že to není zdaleka přehnaný příklad) musí každý den potkávat svou starou kamarádku, která je 12tým rokem šťastně vdaná, má dvě děti a navíc práci kterou by jí mohl závidět skutečně leckdo.
Spravedlnost tohoto světa. Na druhou stranu věřím, že nic není beze smyslu, že žádná z mincí závisti nemá dvě strany. Věřím, že chudoba svádí k ctnostem, a bohatství k hříchům. A teď si klidně škrtněte jakýkoli náboženský podtext. Mluvíme tu o povaze člověka. Mluvíme tu o tom, že (nejen) s materialistickým "štěstím" je naše povaha vystavena enormnímu nátlaku. A já smekám můj pomyslný klobouk před těmi, co jsou jako krystal čistí, i přes tento nápor. A dostáváme se k jádru věci (nemam rád pudly; pozn. autora) a to k tomu, že se spousta lidí, pod tíhou "štěstí" ztratí sama sebe. A myslím si, že pak přichází čas, kdy závidí oni. Závidí těm nejprostším jejich ideály, závidí jim jejich život. Ale už je pozdě, už jsou "šťastní". Možná jsem sám, možná je nás pár, ale doufám že nás je dost, kterým nestojí "štěstí" za ztrátu své osobnosti, za ztrátu své duše.