Listopad 2012

Návrat k zapomenutému.

25. listopadu 2012 v 18:12 | Shiro |  Vytrženo z kontextu.
Asi každý by dovedl hodiny snít o tom co "skutečně potřebuje" a v mnoha případech by došel k závěrům, jako jsou: rychlé auto, dobře placená práce a třípatrová vila. Ale co takhle zaměřit se na to slovo "skutečně" a jednou jedinkrát v životě ho zkusit chápat jako to, co opravdu znamená. Když se zamyslím nad tím, co v životě potřebuji já a přeskočím ty běžné věci, které potřebuje každý živý tvor, dostanu se k jediné věci - ke změně. Ale nemyslím tím změnu vlasů, školy ani stravy. Myslím tím změnu systému, který nám jako metronom určuje pohyby. A opovažte se, vážení, netrefit svojí dobu. Nechci omílat myšlenky anarchie nebo nihilismu, protože si nemyslím, že jsou správné. Upřímně mě neláká žádný politický systém, protože vždy v něm bude tolik hloupých a zlých lidí že ztratí svůj lesk dříve, než dohoří sirka. To, co mě skutečně láká a to co potřebuji je určitý návrat ke kořenům. A tím myslím návrat k těm nejhlubším, těm již dávno zapomenutým - k životu v přírodě, v souladu s ní. Nikdy jsem nebyl obzvlášť velký milovník přírody, a proto má slova nejsou motivována touhou zkoumat v klidu odrůdy hmyzu a ani nepatřím mezi vegany a netoužím sbírat padlá jablka. Spíš toužím po úzké skupině lidí, nikoli po velké civilizaci jakou známe nyní. Potřebuji zažít to, co zažívali naši předci kdysi dávno. Rozetnout tlupu na sběrače a lovce, trávit dlouhé večery u ohně a brzy ráno vstávat na lov. Žít v krajích, kde víc než stáda neznámých kopytníků nežije. Znáte-li film "Útěk do divočiny" patrně víte, o čem mluvím. Je obtížné najít ve mně pramen této touhy. Přece jen, jsem člověk pohodlný a v rámci obecně platných norem i značně líný. Jenže co se tak znám, vím, že situace a podmínky mě umí změnit a já chci změnu, tu vnitřní. Netuším, jestli je možné, splnit to o čem sním, netuším jestli žije dost lidí kteří by šli semnou a netuším, jestli existuje na světě místo, kde se dá v dnešních dnech takhle žít, ale vím, že to potřebuji.

Pro trochu atmosféry:

Soudce bez paruky.

15. listopadu 2012 v 16:04 | Shiro |  Mám pocit že...
Není tak úplně jednoduché, psát článek na takové téma. Moje osobnost je něco, co se snažím pochopit už skutečně dlouho. Už když jsem byl o dost mladší, psal jsem si všemožné psychické poruchy, které na mě tak nějak seděli. A už někdy v šesté třídě na základce, jsem byl fascinován, když nám pan učitel povídal o nemoci, při níž se člověk domnívá, že on jediný skutečně existuje. Ano i takové myšlenky mi hlavou probíhaly. Nicméně časem jsem se vzdal touhy skončit v léčebně a smířil jsem se s tím, že jsem v rámci vážných psychických onemocnění v zásadě nedotčený. Jenomže osobnost, se nepopisuje pouze lékařskými termíny, ale slouží nám k tomu bohužel i vlastnosti a těmi jsem, jako každý jiný, dotčen byl. Hádám, že mým zásadním problémem (i když se rozhodně nejedná o moc originální problém) je mé vysoké sebevědomí - v určitých směrech. V některých je naopak velice nízko, což nebudu blíže specifikovat, protože kdo zná lidí slabiny, má klíč k jejich destrukci. Mám v sobě hodně nenávisti. I když se dá jen těžko říct, co za ní stojí. Hodně pohrdavosti a povýšenosti, což je trochu ironické. A mám v sobě také hodně znechucení. Není dne, aniž bych nebyl znechucen, tím kde žijeme. Hloupostí ostatních. Kdo mě zná, tak ví, že ačkoli nechci, tak vždy alespoň párkrát za den řeknu slovo "absurdní". Je to vtipný detail, který mě zrovna napadl, ale je pravdivý. Tolik věcí mi přijde nesmyslných, až z toho občas upadám do depresím ne nepodobných stavům. Lidská mysl je nesmírně složitá, i když u některých občas působí jako čmáranice nahlouplých dětí. Dobré vlastnosti bereme jako samozřejmost a těch špatných si všímáme. Obzvláště tady na blog.cz se všichni snaží prezentovat jako jacísi rebelové a bůhvíjací proti proudu plavci… Ale pro mne jsou zkrátka jen ubozí a jejich snaha o vyzdvižení sebe sama je absurdní, když je jejich slova do bahna potápí. Takový jsem já. Soudce bez paruky a kladívka, co si sám pod stolem hřeší.

Jedním slovem hnus.

1. listopadu 2012 v 20:35 | Shiro |  Mám pocit že...
Po delší době jsem se rozhodl napsat článek. Protože chci, aby si ho alespoň někdo přečetl, jsem nucen napsat ho na téma týdne. Naštěstí je tentokrát "TTčkem" něco, co můžu, jak je mým dobrým zvykem, pojmout trochu po svém. Prvním impulsem pro mne byl letmý pohled na článek jiného nejmenovaného blogera který vyskakoval na hlavní stránce webu. Jedno kliknutí a zase vidím rudě. Jak může někdo mít tak ledové srdce, aby psal články bez kousku rozumu, bez pointy, bez myšlenky. A víte co je na tom nejlepší? Komunita. Pět hvězdiček za článek. Hezkej designe kamaráde, dobře napsaný, koukni na můj blog.
Omluvte mě, musel jsem se jít vyzvracet. Je to totiž jedním slovem HNUS. Co to má do háje ten blog za úroveň? V žádném případě nechci házet všechny do jednoho pytle (ačkoli je to možná ve sporu s předešlými řádky), protože znám nejednoho skutečně kvalitního blogera, ale ruku na srdce, necítíte to stejně? Stačí se podívat na můj blog, připravte se na kapku sebevědomý (leč snad ne nepravdivý) názor: Márnice má v rámci blogů poměrně povedený designe, nebije příliš do očí, má pár zábavných prvků a je relativně sladěná. Strávil jsem nad ním zhruba dvě hodiny. Je to adekvátní čas k tomu abych měl rázem skutečně nadprůměrně "vymakaný" blog? Absurdní. Správně by měl být hluboce podprůměrný. Márnice je dále přehledná, má členěné rubriky a nic nechtěného zde nijak nepřekáží. Žádná drobečkova navigace, nebo jak se to jmenuje, žádný archiv. Nic. Jen čistý web. Kdo je ochotný si to takhle zařídit? Jen pár lidí. Zbytek dává své články spíš na skládku, než na blog. Adresa blogu? Ta moje je, jak jste si asi všimli, "márnice". Neříkám, že je to nějaký skvělý název, ale rozhodně je krátký, stručný, zapamatovatelný a charakteristický. Jediné co říkám je, že je to lepší než "highschoolmusicalandstmíváníblogec". A konečně - kvalita textů. Zde přichází mé skutečně sebevědomé já, protože si troufám tvrdit, že tu není snad jediný článek o ničem. Vždy píši k věci, promítám do článků svůj skutečný názor, svou osobu. Téma týdne se vždy snažím pojmout originálně, povídky mi moc nejdou, tak s nimi radši nešpiním internet a v básnické disciplíně jsem, přinejmenším dle ostatních, docela slušný pisatel. Bohužel z článků jiných lidí je mi občas opravdu, ale opravdu zle. Samozřejmě, že občas omlouvá blogery věk, občas je omlouvá i to, že blog je, přece jen, soukromé místo, které mne nikdo nenutí číst. Já jen, že mě by to bylo trapné takové… odpady dávat na web. A víte co je závěr mé dlouhodobé frustrace? Počet návštěv mého blogu. Počet návštěv za dva, možná dva a půl roku? Tři tisíce. A věřte nebo ne, občas mají ty růžové s*ačky kolem dvaceti tisíc, či víc. Za spřátelené blogy, anketky, PFka, rychlíky (nevím, jak se tomu říká) a bůhvíco ještě. Jedním slovem - hnus.