Únor 2013

Špejle a stéblo.

18. února 2013 v 19:13 | Shiro |  Mám pocit že...
Nemám náladu psát článek, vrže mi totiž mezerník na mém MacBooku, wifina má mizerný signál, mobil se mi vybíjí, mikrovlnka ohřívá lasagne příliš pomalu, na cestě domů mi ujelo metro a ve škole byla nuda.

Můj život je příšerná hromada problémů.


Ano, jedná se o problémy prvního světa. Ano, jedná se o problémy 21. století. Řeknu vám ale to, co je důležité: ačkoliv se jedná o malichernosti, naše psychika se už podobným věcem uzpůsobila. Pokud někoho budete celý život šlehat stéblem trávy a pak ho jednou šlehnete špejlí, bude ho to sakra bolet. Budete-li ale šlehat jiného pokusníka celý život špejlí, a pak ho šlehnete trávou - neucítí to. Chápete kam tím mířím? Jakkoli jsou naše problémy objektivně ubohé, jsou to pořád ještě problémy a občas nám dokáží pořádně zatopit.

Nemůžeme se ale na někoho zlobit, že řeší blbosti - život ho prostě jen šlehal stéblem, místo špejle.

Ladnost.

14. února 2013 v 11:37 | Shiro |  Povídkaření.
Stál jsem na samotném vrcholku Ladnosti. Málokdo na ní dokáže vylézt tak rychle jako já, ale nikdo mne nepřekoná v počtu jejího zdolání. Bylo to mé útočiště od doby prvních vzpomínek raného dětství, kdy jsem sem chodil plakat nad křivdami způsobenými mými, jak dnes již dobře vím, milujícími rodiči. Úkryt mi vrcholek Ladnosti poskytl i v útrapách první lásky a hlubokých pocitech nicotnosti po ztrátě mého nejlepšího přítele. Ty pocity mě nikdy neopustili. V tom hrobě, kde on teď leží, je místa dost pro nás pro oba a je to jen špatně sladěný orchestr malicherností, které vedly k tomu, že tam neležím místo něj. Po rozpálené tváři mi stekla studená slza. Neplakal jsem. Byla to potlačovaná kapička čirého hněvu a zoufalství. Přísahám, že když dopadla na rozkvetlou květinku pode mnou, spálila jí na popel.

Člověk má jen omezený počet štěstí a kdo si svůj šálek vypije moc brzo - bude muset trpět. Já si své štěstí vybral do poslední kapky. Nádherné mládí plné zážitků, klukovin a radosti. Růžový sen, přes který se přehnala divoká bouře temných mračen. Nechuť k životu mi naplňovala každý jednotlivý den. Se svítáním, místo slunce, přišel opar chmur a vzdálil se jen, aby pustil noční můry do mé ztrápené mysli. Ani hory a kopce mi už nedokáží poskytnout klid. Vím, že už stojím až moc blízko srázu a vím, že můj skok nebude ladný. Poslední krok - poslední vzpomínka.

Promiň bratře.

Jsme zkrátka češi.

10. února 2013 v 18:58 | Shiro |  Mám pocit že...

Češi jsou Češi - každodenní krutá realita.


Za svůj krátký život jsem zažil pravděpodobně daleko více momentů, kdy jsem se styděl za to, že jsem Čech, než když jsem na to byl hrdý. Doma to člověk tolik nevnímá, ale vyjede-li s bandou "čecháčků" za hranice, hned mu vše dojde. Začne to totiž hned za hranicemi, kde se bude banda obtloustlých našinců snažit s prvním cizincem dorozumět výhradně česky - nejlépe s opovržlivým pražským přízvukem. Bohužel ačkoli se cizinec výmluvně usmívá a snaží se jim anglicky vysvětlit že jsou každý z jiné země - není ušetřen několika nadávek a pochybností o jeho inteligenci. Hned co autobus plný českých turistů dorazí do hotelů, ještě nažhavený z hádky s řidičem se pustí na recepci s nekonečnou plejádou stížností. Unavená recepční se musí zkraje smířit s tím, že alespoň jednoho připáleného vepře denně bude muset řešit každý den.

Nicméně můžeme se vrátit zpátky do naší republiky, a uvědomit si, že přetékající půllitr není symbolem naší země jen tak pro nic za nic. Jsme národ pivních pupků, ponožek v sandálech a rovněž také roztrhaných turistických batohů nošených k obleku. Naše vlastenectví je striktně omezené na hospodské sledování hokejového/fotbalového utkání a jakmile je dohráno, už se zase navzájem okrádáme a pomlouváme. Z hlediska historie jsme neobyčejně bezvýznamný národ, který když už něco dokázal, tak to bylo zrovna, když ho v područí třímala nějaká silnější říše. Jen co se osamostatnil, všechno zase podělal a musel se nechat osvobozovat jen aby se na dalších X let obsadil něčím mnohem horším - komunismem. A protože komunismu se nejlépe daří na nablblé půdě, trvalo pěknou chvíli vyplít ho. Jenže plevel se přenáší větrem i časem a už tu klíčí zase. Vybrali jsme si přesně takového prezidenta, jaký se k nám hodí - pupkatého a alkoholického. A navíc komouše.

Ach jo.