Květen 2013

Bezslovesná.

14. května 2013 v 20:59 | Adam. |  Střípky veršů.
Koruny stromů, záře hvězd,
vrchol hory, jezera dno.
Hlasy všech lidí, světla měst,
motorů teplo, svícnu knot.

Ticho údolí, hluk lesů,
zurčení řek, temnota nor.
Doutníku kouř, vůně pressa,
plémě prokletí, mysli mor.

Fujisan Longboarding.

12. května 2013 v 16:39 | Adam |  Natočeno.
Rozhodli jsme se s mým dobrým přítelem Matějem, že natočíme video dokumentující naše umění jízdy na naších cruiserech. Inu, nakonec to má s ježděním jen pramálo společného a slouží to spíše jako jakási reklama na Ladronku.


Zbytečné tutoriály s Adamem.

12. května 2013 v 16:37 | Adam |  Natočeno.
Rozhodl jsem se, že na můj blog začnu dávat i odkazy na má videa. Přece jen, jestli chce márnice přežít, musí držet krok s dobou. Poslední mini-série do které jsem se vrhl bylo natáčení zbytečných tutoriálů s Adamem (=se mnou). Nakonec jsem zakotvil u tří a pochybuji že budu pokračovat. Můžete se ale rozhodně do budoucna těšit na nové projekty.

První díl: Jak otevřít kokos.


Druhý díl: Jak ořezat tužku.


Třetí díl: Jak sníst jablko co nejrychleji.


Bezvzhledná utopie.

12. května 2013 v 13:34 | Adam |  Mám pocit že...
Ačkoliv následující řádky mohou znít trochu ukřivděně a můžou vyvolat iluzi toho, že jsem naprosto zhrzený svým vzhledem a nesnáším tento svět, není tomu tak. Naopak, tato úvaha vůbec nevychází z aktuálního dění a ani není psaná v afektu. Jedná se o jeden z těch pokusů nějak zaznamenat mé myšlenky, které ale bohužel proudí už takovou dobu, že není dost síly v rukách abych je popsal všechny...

Proč nám tolik záleží na vzhledu ostatních lidí? Proč nám tolik záleží na tom jak vypadáme my? Proč my, lidé třetího tisíciletí, lidé kteří mají zatím (snad) nejdál od zvířat z kterých pocházíme, proč stále necháváme v běhu tento nejprimitivnější pud hledání partnera podle jakýchsi znaků, které shledáváme přitažlivými? A ze všeho nejzávažnější je otázka, zdali se dá vůbec s tímto chováním bojovat, a nebo zda se jedná o podvědomí, jež nezkrotíme nikdy. Ač se nám všem líbí různé citáty navádějící nás ku hledání lásky naším srdcem, počínaje klasikou "na vzhledu nezáleží" až po nesmyslnosti jako "hlavně aby byl hodnej", stejně nakonec volíme očima - a trefíme-li se do nám správně sedící povahy, to už je náhoda a štěstí. Kolik asi skvělých přátel a věčných lásek prošlo kolem nás bez našeho povšimnutí, jen protože nám nelahodil jejich zjev?

Představme si utopii, kde se lidé oprostí od tělesné schránky a budeme žít jen coby éterické bytosti. Neexistovala by inteligence, jen ta emoční. Existovaly by pouze pocity, nálady, povaha, charakter, temperament a podobné pokusy popsat nás. Jaký by se pak člověk snažil být? Jaký by byl ideál? Panuje mýtus, že ženy mají rády "bad boye" (omlouvám se, snad jediný vhodný český ekvivalent je rošťák) a muži zase mrchy. Upřímně, je to nesmysl. Možná se občas někdo zaplete do vztahu s podobným člověkem, ale nemyslím si že to má nějakou spojitost s jeho povahou. Naopak, líbí se nám, jak někdo vypadá a jaký se zdá být, zamilujeme se do něj a časem zjistíme, že to byla chyba - ale jen protože nejsme schopni ho (z pochopitelných důvodů) okamžitě odkopnout, dáváme prostor podobným mýtům vyjít na povrch. Nalijme si čistého vína - nikdo nemá rád osobu co je na něj zlá (samozřejmě vyjma Stockholm syndromu). Ale dejme tomu. Dejme tomu že nás skutečně přitahují mrchy a mršáci. A tak se vracíme k ideálu, našeho smyšleného vesmíru - byla by stále naší tužbou bytost zlá a podlá, kdyby neměla žádný vzhled, snad jen auru černou jako popel?

Schodiště.

11. května 2013 v 20:26 | Adam |  Povídkaření.
Povídka, kterou jsem psal do literární soutěže na našem gymplu. Sdílím po dostatečně dlouhé době, abych nebyl nařčen že jsem jí zkopíroval.

Schodiště

Stále se opakující melodie mých kroků pravidelně protínala všudypřítomné ticho, zatímco jsem scházel ty nekonečné schody dolů. Po několika desítkách hrubě osekaných schodů se vždy tyčila jedna z luceren - každá se svým unikátním defektem. Jedna problikávala, druhou zpitvořili ruce neznámých vandalů a z třetí už jen visely dráty. Byla to přehlídka nejistých modelů, vědomých si svých vad. Duch. Duch. Tupé nárazy mé podrážky na ztvrdlé bláto mě začínaly neskutečně vytáčet. Zastavil jsem svůj krok a rozhlédl se. Nasál jsem onen čistý vzduch, co tu nevinně proudil a tvářil se, jakoby nikdy nespatřil člověka. Otočil jsem se a zamžoural do nebeských výšin, z kterých jsem přišel. Nebyl vidět vrchol. Třásly se mi kolena - od té doby co jsem se tam snažil vyjít. Byl jsem rád za tu tmu a byl jsem rád za střídmého návrháře osvětlení, který dbal na věčnou nocí unavené oči a osázel všechny ty lampy jakýmsi podivně mdlým světlem.
Myslí mi náhle, jako bič, projel podivný impuls. Záblesk světla. Cosi, co před staletími mohlo být vzpomínkou. Něco podobného se mi nestalo posledních pár tisíc luceren. Jednalo se snad o tolik vzácné a tolik milované vzpomínky z dávných dob, kdy se ještě temnota střídala s královstvím slunce? Ani kdyby mne mučili, nebyl bych schopný říci, jak dlouho jsem strávil na Schodišti, ale vedl jsem si určité zápisky. Pokaždé, když jsem napočítal rovných tisíc lucerniček, vyryl jsem si ostrým kamenem krátkou rýhu do levé ruky. Dříve to byla ta pravá a ještě před ní zase levá. Dál už si nevzpomínám. Vím jen, že když už není nezjizvené kůže, prostřídám ruce a trvá to akorát tak, aby se ta první zahojila. Daleko přesnější zdroj informací pro mne byly Velké obraty, které udávaly, kolikrát jsem změnil směr. Bohužel má křehká mysl, nedokázala udržet dostatečný klid ani paměť.
Možná jsem zešílel, ale přísahal bych, že zde jsem déle, než existuje samotný vesmír. Za jaký dušervoucí hřích jsem si vysloužil takový trest? Jediné co jsem věděl jistě bylo to, že i nicotné světlo, co provázelo mé kroky, je každým dnem menší a slabší. Cítil jsem, že se blíží konec. A věděl jsem, že jestli se začne tento podivný svět rozpadat, nebudu chtít padat z příliš velké výšky. A tak jsem šel dolů - nedbaje Velkých obratů ani luceren. Konec, který měl v mých představách nastat a který mě měl vysvobodit, zatím nepřišel, a tak stále kráčím dolů a už zase začínám počítat lampy.

Pišme srdcem!

11. května 2013 v 15:14 | Adam |  Mám pocit že...
Zjistil jsem, že se bojím psát.

Bojím se, že nebudu vědět o čem a že když už se rozhodnu, stejně si to nikdo na světě nebude moci přečíst. Přemýšlel jsem dokonce i o novém blogu, ale na druhou stranu márnice je jediný projekt, který mi v mém životě vydržel už takovou dobu.

Tři měsíce a ani jeden kloudný řetězec slov. A přitom jsem si blog otevíral snad každý den. Napsal jsem několik básní. Leckteré z nich jsou dokonce i zdařilé - jenže jejich čas zatím nepřišel. Dávno můj blog není anonymní a já ztratil tu možnost křičet do světa mé myšlenky. Pravda je ale taková, že pokud nezačnu zase psát, mohla by ve mě zakrnět ta jediná věc, co mi alespoň trochu jde. I když nutno říct, že poslední dobou o mých schopnostech pochybuji, třeba když si čtu rozličné magazíny kam píší studenti našich gymnázií a jednou za čas mi kvalita takových děl přijde skvělá. Bezchybná. Zatímco mně cuká malíček a snaží se dosáhnout na backspace. Samozřejmě se najdou i horší výtvory, poslední studentský článek co vyšel v MF Dnes, byl například tak neskutečně špatný, že jsme se mu se spolužačkou ve třídě smáli doslova celou hodinu češtiny. Veliké rozdíly jsou mezi lidskými schopnostmi a děsí mě, že může někdo psát lépe než já.

Narazil jsem teď, shodou okolností dvakrát na jistého René Nekudu - jednou když jsem se dohledával spisovatelských rad a podruhé v magazínu Easy. René je člověk, který vystudoval (navíc docela nedávno) literární akademii a nyní vede jakési kurzy tvůrčího psaní. Mimo jiné vydal i cvičebnici, kterou jsem prostudoval a shledal zajímavou. Nejvíce mne na Reném fascinuje jeho pohled na psaní. Tvrdí totiž, v zásadě, že psaní je řemeslo jako každé jiné a dá se rovněž naučit. Popisuje způsoby a taktiky a učí psát lidi, kteří do té doby nenapsali ani seznam na nákup. Dále se staví za názor, že klíčem k dobrému dílu je takzvaná "revize" - která spočívá v opakovaném usekávání končetin vašeho právě napsaného miláčka a snaží se z něj násilím vycucat maximum. Přemýšlím, bez ustání, zdali je a kolik je pravdy na takovém bludu, který je pravděpodobně podpořen většinou spisovatelské obce a (co je ještě děsivější) možná je to i obecně platný názor. Skutečně je psaní řemeslo? Řemeslo které spočívá v tvrdé práci a nespočtu úprav a revizí a kontrol a korektur a problémů a slov a potu a krve? Pro mne bylo vždy psaní jakési puštění si žilou - dal jsem, a dávám, průchod mým myšlenkám, nechávám je téct rovnou na papír a nedovolil bych si je ani filtrovat, natož evidovat a upravovat. Pokud můžu říct, tak většina těch nejlepších blogerů, od kterých jsem zatím něco četl, psala impulsivně, šlo to z toho cítit. Blog je totiž asi poslední veřejné místo, kde pro nádherný psaný text, není třeba revizí.

PIŠME SRDCEM, NE HLAVOU.