Červen 2013

Třikrát Haiku, prosím.

28. června 2013 v 18:12 | Adam |  Střípky veršů.
Rodinná sešlost,
vůně naší večeře
a cinkot příborů.

Šimrající slunce,
sladké probuzení.
Léto před polednem.

Travnatá louka,
vůně květů.
Prchlivé doteky na nohách.

Démant.

24. června 2013 v 21:41 | Adam |  Střípky veršů.
Jsi démant kutý z krásných snů
i zázrak stvořen z vyšších sil.
Jsi světlo všech mých temných dnů
a jasný děsivých nocí cíl.

Jsi zloděj mého střeženého srdce,
které snad mi nikdy nevrátíš.
Bez tebe končím často zdrcen,
jen ty vždy mé můry vyvrátíš.

Varhany.

19. června 2013 v 21:20 | Adam |  Střípky veršů.
Nejisté odlesky smaragdových ruin,
klepou se lživě na vlnách bezedna.
Spálená kůže od všech neznámých run,
bázlivě věří, že není šeredná.

Mohutné varhany a falešný tón,
co vyluzují však proti své vůli,
naplní disharmonií celý dóm
a píšťaly jejich změní se v kůly.

Ta víra co sálá nám skrze nitro,
nutí nás pazvuky poslouchat stále.
Věříme bohužel v přejasné jitro
a v předobrou povahu našeho krále.

Nová mačeta.

4. června 2013 v 20:30 | Shiro |  Povídkaření.
Z neklidnejch snů mě vytrhnul ten podělanej telefon, co zase bzučel uprostřed noci, aby mi dal práci. Došoural jsem se k němu, promnul si oči a zvedl ho.

"Ahoj Lori, prosimtě přijeď pro děti do Koruntovy 38 a vem je na pořádnou projížďku jako minule. Na stole budeš mít nějaký prachy, tak se hlavně postarej ať na to jen tak nezapomenou!"

Už mi to bohužel, ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nepřišlo ani za mák vtipný. Tyhlety zašifrovaný bláboly, měly jen skrejt pravej význam toho co dělám. A hlídání dětí to teda rozhodně nebylo. Pořád jsem si ještě protahoval rozespalý svaly, když jsem si z obrovský šatní skříně vybíral nástroje, který budou na dnešek vhodný. Oči mi spočinuly na nádherný nový mačetě, kterou jsem si objednal z druhý strany světa a která mi včera, po bůhvíkolika měsících, konečně přišla. Byl to zasranej skvost. Leskla se, až mě z toho oči pálily. Zastrčil jsem jí do koženýho pouzdra a to pouzdro jsem si připnul pod kabát, kterej měl tolik vnitřních kapes, že by se z toho nízkorozpočtový zlodějíčci posrali radostí. Přihodil jsem ještě pár nožů, a mohl jsem vyrazit. Obtěžkanej všim tim železem, zamknul jsem dveře od mýho neútulnýho bytu na dobrejch 5 západů, zapálil jsem si cigaretu jako obvykle a vydal se do nepřirozený noční mlhy, co mi hrála přesně tu melodii, kterou jsem od ní chtěl slyšet.

Koruntova 38 byl malej rodinnej domek, na kraji předměstí. Přehoupl jsem se přes zahradní branku a přikrčenej jako predátor jsem se plížil k domku. Vlízt předníma dveřma, by byla totální hovadina, která mě jako profíka ani nenapadla. Radši jsem okukoval alternativy a jedna mě napadla hned. Okap byl novej a byl od pohledu pevnej jako skála - navíc vedl rovnou na balkónek s pootevřenejma dvířkama. Vylezl jsem po něm rychle jako opice a neslyšně jako had. Potichounku jsem vytáhl mačetu z pochvy a naposled jsem se rozplynul nad její zatím nepošpiněnou něžností a krásou. Její čepel odrážela, jako zrcadlo a já toho využil abych nenápadně nahlýdl do místnosti, která se rozprostírala za tajemným balkónkem. Bylo tam pusto, jen jeden chlap co chrápal nad rozečtenou a nikdy nedočtenou knihou. Vklouzl jsem k němu, rozpřáhl se mačetou a udělal takovýto: "T-t-t!" který lidi dělaj, když chtěj abych jejich známej přestal chrápat. Chlapík otevřel oči a na poslední vteřinu jeho života v nich bylo vidět zděšení. Na jednu ránu jsem ho připravil o hlavu. Zapálil jsem si další cigaretu - teď už jsem byl vevnitř a já když jsem vevnitř, už si na nic nehraju. Rozkopl jsem dveře do další místnosti a hodil nádherně broušenou vrhací kudlu po ochlastovi co zrovna vylejzal z hajzlíku. Než dopadl k zemi, mačeta se lačně zakousla do jeho hrudi a prosekla mu několik žeber. Další místnost byla ložnice. Na tom tlustym dědkovi co se tam nahej válel, ležely dvě nádherný kočky. Nasral jsem se zato ještě víc na ně, než na něj a potom co dědek vykrvácel, vyškrábal jsem do jejich cukajících těl spoustu hanlivejch slov. Může to znít od vraha divně, ale jsem moralista a nesnášim kurvy a podobnou svoloč. Znechucenej tou špínou, co připravila mojí mačetu o nevinnost, jsem si vzal ten kufřík bankovek co ležel na stole a kterej tam čekal na docela jinýho parchanta, co ho ale už nikdy neuvidí.


Když jsem se vracel těma nočníma ulicema domů, přemýšlel jsem, jaký nový nabroušený zlatíčko, si za ty prachy pořídim příště.