Červenec 2013

Děsivá neúcta.

10. července 2013 v 17:56 | Adam |  Mám pocit že...

Po velice dlouhé době téma, na které mi stojí za to něco napsat. Dokonce jsem se chtěl o starých lidech rozepsat už dřív, na tématu týdne nezávisle - je toho totiž mnoho. Už od mala mi přišli staří lidé něčím okouzlující, krom toho že se mi líbilo jak se oblékají a vždy tak nějak exoticky voní, chovám k nim velikou úctu. Ani ne tak výchovou, jako prostě tím, že mi to připadá přirozené a že obdivuji zkušenosti (troufám si říct, že je to jedna z velmi mála věcí na kterých záleží a která determinuje lidi). Na druhou stranu, čím dál tím více mi přijde, že mnoho starých lidí v zásadě žádné zkušenosti nemá - bohužel ne každý senior je nutně inteligentní a sečtělý mudrc. Abych ale ještě chvíli podržel na uzdě mojí kritiku, vypíchnu jednu kruciální vlastnost, kterou starým lidem - pánům hlavně, nelze upřít. Odvaha. Kolikrát jsem již zažil, že se jeden starý pán hádal nebojácně, jako rytíř, s klidně i skupinkou mladých primitivů. Snažím se podobných dědečků zastat, když mám příležitost, ale obvykle je jim moje pomoc zbytečná, protože svými ráznými argumenty a drsnými referencemi na minulé režimy odeženou po chvíli i toho nejzarytějšího rejpala. Daleko větší problém mi dělají staré ženy - a prosím opravdu se nejedná o žádný sexismus, jen o asi smutnou sbírku vzpomínek. Vypíchl bych třeba jednu, kdy jsem nejslušněji jak to jen šlo seděl v obchodě s obuví a zkoušel si pár bot, přišla postarší dáma a doslova mě shodila ze židličky s tím, že jí snad proboha pustím sednout. Á propós kdybych měl vyčíst všechny situace v tramvaji, kde jsem si jednoduše té staré dámy nestihl všimnout a přesto jsem byl označen za "příšernou mládež" asi bychom tu seděli ještě dlouho. Další palčivý problém, který mám s důchodci, je neúcta k nim chovaná. Již jsem to trochu nastínil na začátku v sekci s odvážnými veterány - přesto se k tomu musím vrátit. Nedokážu pochopit jak moc ubohý musí takový renegát být, aby se pustil do křížku se starým a hlavně mnohdy nemocným člověkem. Co je však ještě o několik pomyslných korálků na růženci hříšnější, je neúcta chovaná v rodinách. Vidím to dnes a denně, jak jsou babičky zesměšňovány vlastními dcerami a kult posměchu a sarkasmu je jako injekcí vštěpován i do malých dětí, které se už od mala učí k těžkému nihilismu. Je mi z toho vždy smutno a hlavně špatně, protože nebýt jich, nebyli bychom tu ani my a příčí se mi obviňovat je za malichernosti všedních dnů způsobené hlavně stářím, zhoršenou pamětí a jinými nezaviněnými defekty. Místo toho abychom se o naše prarodiče starali, shazujeme je před rodinou i přáteli a umocňujeme tím vzájemné generační neshody. Proto příště, až zase budete křičet na vlastní babičku, že je úplně neschopná a nechápavá a že vůbec neví co to ten internet je, radši si s ní sedněte a půjčte jí váš hýčkaný iPad do ruky - vsadím se totiž, že jste jí nikdy takovou příležitost nedali.