Prosinec 2014

Poslední báseň.

13. prosince 2014 v 21:49 | Adam |  Střípky veršů.
Tuto báseň jsem psal své dívce pár hodin před tím, než se semnou rozešla. Občas přemýšlím, jestli bych tím něco změnil. Občas nacházím předzvěst toho, co mělo přijít skrze své řádky.

Miluju, jak si vezme svoje věci,
tři lehké krůčky a už si sedá...
Odfoukne si vlasy z tváře jako pírka.
Trošku se mračí, když si boty nazouvá.

Zase hledá, jestli něco neztratila.
zase si zoufá a vzteká se.
Miluji jak své věci tlačí do skříně
a na šestkrát je nedovře.

Tak často neví kam se dívat dřív,
tak často se kolem své osy točí.
Pokaždé doufám, že dostanu polibek,
ale nic není jisté v tom překrásném zmatku.

Miluji všechny ty tváře, které má.
Tu smutnou, veselou, naštvanou i vřelou.
Ty obrovské oči mají ale pohled jen jeden:
hluboký a tajemný, upřený v dáli.

Miluji, když zvedne zrak a mluví o svém dni,
když klopýtne a ztratí nit a zase zvedne zrak.
Jakoby mě prosila, ať řeknu, kde má začít
a já se usměji a předstírám, že nevím.

Nikdy nevím, jak dlouho jí mám líbat,
jak pevně jí mám držet.
Bojím se, abych jí tou něhou nezabil,
tak jsem radši občas chladný.

Miluji tvůj pohled, když ležíš na zádech.
Jakoby říkal: "Zraň mě, ale ne příliš."
A já tě zraňuji, tou salvou vášně.
Spojujeme se a já se nikdy nechci dělit.

Pochybuje a ptá se mě, až příliš často.
Nevím už, co jí mám říkat.
Chci jen aby ten překrásný zmatek
měl jen pro mě daný řád.

16.000

13. prosince 2014 v 21:17 | Adam |  Střípky veršů.
Šestnáct tisíc ran mám v srdci,
zas' jsem smutný, zas' jsem sám.
Cítím známé prázdno v duši
a i ten smutek dobře znám.

Otevřel jsem sebe tobě,
pln' naděje, pln' snové víry.
Ze slibů však zbyl mi v dlaních
prach a v puse pachuť síry.