Srpen 2015

365 slov.

16. srpna 2015 v 14:00 | Adrian Waterfall |  Střípky veršů.
V dobré víře shlížím dolů.
V naději, že nespadnu.
Cítím slzy, jenž se derou
z očí a pak do očí.
Ze špatných snů do děsných ran
probouzím se vždy zmatený.
Dávno nemám krásné sny,
jen dvakrát tolik života.
A budu předstírat statečnost,
abych neklesl sám sobě v očích.
A budu předstírat že jdu,
abych zakryl, že klečím u cesty
a čekám až se vrátíš.
Po pokoji mám relikvie.
Sto způsobů jak krmit žal.
A každá další fotka tvoje
je další slzou v moři.
A každý další nový přítel
jednoho mi sebere.
Nevím jestli hruď se svírá
a nebo duše nadýmá.
Zapálená cigareta hřích je,
jenž mne trápívá.
Dřív mi smutek nesl verš,
však pravý žal je veršů prost.
Dřív mi přišla slova silná,
dnes jsou chudá.
O ničem.
Říkám ti, že miluji tě,
ale jen že neznám lepších slov.
Degradovat cit můj k tobě
frází co si říká celý svět.
Jestlipak po něm chodí lidé,
co by pro cit svůj zemřeli.
Ne jak hloupé dítě bez rozmyslu,
ale jak dospělý, co ví, co chce.
Kdybych věděl, že jsme nesmrtelní,
netrápil by mě rok bez tebe.
Mně ale úzko je, že třeba jen,
jeden krátký život máme.
Kdyby nesmrtelnost v stáří přišla
já vyměnil bych celé mládí zaň.
A trápí mne, že jizvy máme.
Nás nebolí, však vidět jsou
a dlouho bude ještě trvat,
než v očích hyen vyblednou.
A ze všech možných cest,
jak duše naše věčné mít,
je v očích dětí plamen náš
zapálit a pěstovat.
Vysvětlit jim smysl bytí,
tak jak ho chápe zlomek z nás.
A na pokraji smrti spatřit,
že konají, jak jsem konal já.
Že vzpřímení jsou a hrdě jdou,
že pracují, jak jsi pracovala ty.
A že ještě vnuka přistihnu,
jak píše stejnou báseň.
A lásku kterou spoutat nelze
on sličné dívce vyznává.
Ach jak je mi špatně ze všeho,
co jsem kdy na papír psal.
Tenhle jediný shluk slov
mou duši obtisknul.
Miluji tě, jen ne ve smyslu lidí.
Spíš tak, jak měsíc ke slunci
upíná se, aby svítil.
Jsi má nutnost, jsi má potřeba,
jsi má cesta, jsi má odpověď
a ze všeho nejvíc jsi má naděje,
že i já jsem tou tvojí.

Terezko má, já cítím...